Při řízení průmyslových robotů je naprosto zásadní znát přesnou polohu jednotlivých os. Řídicí systém musí v každém okamžiku vědět, v jaké poloze se nachází motor, jakým směrem se otáčí a jakou rychlostí se pohybuje.
K získávání těchto informací slouží snímače polohy a otáček. Mezi nejpoužívanější patří resolver a enkodér (encoder). Obě zařízení převádějí mechanický pohyb na elektrický signál, který následně vyhodnocuje řídicí elektronika servopohonu.
Přestože mají oba snímače podobný účel, jejich konstrukce, princip měření a způsob zpracování signálu se výrazně liší.
V tomto článku si vysvětlíme:
Resolver je elektromechanický snímač úhlové polohy, který pracuje na principu elektromagnetické indukce. Konstrukčně připomíná malý rotační transformátor.
Jeho základními částmi jsou:
Do budicího vinutí rotoru se přivádí střídavé napětí o definované frekvenci. Otáčením rotoru se mění magnetická vazba mezi rotorovým a statorovým vinutím. V důsledku toho vznikají na dvou výstupních vinutích statoru dvě střídavá napětí, jejichž amplitudy odpovídají funkcím sinus a kosinus úhlu natočení rotoru.
Zjednodušeně:
Kde U představuje amplitudu budicího napětí a α úhel natočení.
Z poměru obou signálů lze vypočítat aktuální úhlovou polohu hřídele. Elektronika servopohonu k tomu používá speciální převodník Resolver-to-Digital Converter (RDC), který analogové signály zpracuje a převede na digitální informaci o poloze.
Představme si, že se hřídel motoru otáčí o jednu celou otáčku. Hodnoty sinusového a kosinusového signálu se přitom plynule mění.
Z těchto dvou signálů lze určit úhel v rozsahu jedné celé otáčky.
Výhody:
Nevýhody:
Resolver se používá zejména v aplikacích, kde je důležitá odolnost a spolehlivost měření, například v servomotorech pracujících v náročných průmyslových podmínkách.

Enkodér je snímač, který převádí mechanický pohyb na elektrický signál. Podle konstrukce a způsobu vyhodnocení může poskytovat informaci o poloze, směru otáčení i rychlosti pohybu.
Na rozdíl od resolveru může enkodér pracovat s digitálními impulzy nebo poskytovat přímo digitální údaj o poloze.
V průmyslové automatizaci se nejčastěji setkáváme s rotačními enkodéry instalovanými přímo na hřídeli servomotoru. Existují však také lineární enkodéry, které měří přímočarý pohyb.
Z konstrukčního hlediska rozlišujeme především:
Z hlediska způsobu měření a výstupního signálu rozlišujeme:
Tyto dvě klasifikace je potřeba odlišovat. Například optický enkodér může být inkrementální i absolutní.
Optický enkodér využívá světelný zdroj, snímací prvky a měřicí kotouč s přesně definovanými optickými značkami.
Při otáčení kotouče dochází k přerušování nebo změně intenzity světelného paprsku. Elektronika vyhodnocuje vznikající signály a převádí je na informaci o pohybu nebo poloze.
Podle konstrukce kotouče může enkodér generovat pravidelné impulzy nebo poskytovat jedinečný kód pro každou úhlovou polohu.
Výhody optických enkodérů:
Nevýhody:
Optické enkodéry se používají v přesných servopohonech, CNC strojích, automatizačních zařízeních a průmyslových robotech.

Magnetický enkodér využívá magnetické pole, které vytváří permanentní magnet umístěný na rotující části snímače.
Magnetické pole snímají například Hallovy senzory nebo magnetorezistivní prvky (MR). Elektronika následně vyhodnocuje změny magnetického pole a vypočítává polohu rotoru.
Magnetické enkodéry mohou být rovněž inkrementální nebo absolutní.
Výhody:
Nevýhody:
Magnetické enkodéry nacházejí uplatnění v servomotorech, průmyslových pohonech a zařízeních, kde je důležitá kompaktnost a odolnost.
Inkrementální enkodér poskytuje informaci o změně polohy. Nevysílá tedy přímo absolutní hodnotu úhlu, ale generuje impulzy odpovídající pohybu hřídele.
Základní inkrementální enkodér obvykle používá dva výstupní kanály označované A a B.
Tyto signály jsou vzájemně fázově posunuté o 90° (kvadraturní vyhodnocení). Z jejich vzájemného časového průběhu lze určit nejen počet impulzů, ale také směr otáčení.
Některé enkodéry mají také třetí kanál Z, označovaný jako referenční nebo indexový impulz. Ten se obvykle objeví jednou za otáčku a slouží k nalezení definované referenční polohy.
Řídicí systém počítá impulzy, které enkodér vyšle během pohybu. Z jejich počtu a známého rozlišení enkodéru lze vypočítat změnu úhlové polohy.
Například enkodér s rozlišením 1024 impulzů na otáčku vytvoří při jedné celé otáčce 1024 period signálu na kanálu A.
Při kvadraturním vyhodnocení všech čtyř hran kanálů A a B může řídicí elektronika získat až 4096 počítaných změn na otáčku.
Je proto důležité rozlišovat mezi PPR (pulses per revolution), CPR (counts per revolution) a způsobem vyhodnocování signálu. Výrobci tyto parametry někdy používají odlišně.
Výhody:
Nevýhody:
Inkrementální enkodéry se používají například v pohonech, kde není nutné znát absolutní polohu ihned po zapnutí.

Absolutní enkodér poskytuje pro každou polohu hřídele jedinečnou hodnotu. Řídicí systém tak může zjistit aktuální úhel bez nutnosti předchozího počítání impulzů nebo hledání referenční značky.
Jednotlivé polohy jsou reprezentovány digitálním kódem, který se může přenášet paralelně nebo prostřednictvím sériové komunikační linky.
Často se používá například Grayův kód, u kterého se mezi sousedními polohami mění pouze jeden bit. To omezuje riziko chybného odečtu při přechodu mezi polohami.
Singleturn enkodér určuje přesnou polohu hřídele v rozsahu jedné otáčky, tedy 0 až 360°.
Po vypnutí a opětovném zapnutí napájení poskytne aktuální úhel bez nutnosti hledat referenční polohu.
Neuchovává však informaci o počtu celých otáček.
Multiturn enkodér kromě aktuální úhlové polohy zaznamenává také počet dokončených otáček.
Dokáže tak určit absolutní polohu i v aplikacích, kde se hřídel otáčí vícekrát.
Informace o počtu otáček může být uchovávána mechanicky, například pomocí převodového mechanismu, nebo elektronicky pomocí speciálních systémů pro počítání otáček. Některé konstrukce využívají také záložní napájení.
Výhody absolutních enkodérů:
Nevýhody:
Absolutní enkodéry se používají v moderních servopohonech, robotice a přesných polohovacích systémech.

Vedle samotného principu měření je důležitý také způsob přenosu informace do řídicí elektroniky.
U inkrementálních enkodérů se můžeme setkat například s těmito výstupy:
U absolutních enkodérů se používají například sériová rozhraní:
Konkrétní rozhraní musí být kompatibilní s příslušným servopohonem nebo řídicí jednotkou.
| Vlastnost | Resolver | Enkodér |
|---|---|---|
| Princip měření | Elektromagnetická indukce | Optický nebo magnetický |
| Výstupní signál | Analogový Sin/Cos | Digitální nebo analogový Sin/Cos |
| Informace o poloze | Absolutní v jedné otáčce u běžného provedení | Inkrementální nebo absolutní |
| Víceotáčkové měření | Vyžaduje další řešení | U multiturn provedení |
| Odolnost vůči vibracím | Velmi dobrá | Závisí na konstrukci |
| Odolnost vůči nečistotám | Velmi dobrá | Magnetické provedení zpravidla lepší než optické |
| Rozlišovací schopnost | Obvykle nižší | Velmi široký rozsah |
| Zpracování signálu | Vyžaduje RDC | Podle typu a rozhraní |
Nelze jednoznačně říci, že jeden typ snímače je vždy lepší než druhý. Výběr závisí na požadované přesnosti, provozních podmínkách, konstrukci pohonu a možnostech řídicí elektroniky.
V průmyslovém robotu má každá řízená osa vlastní servopohon. Řídicí systém musí průběžně vyhodnocovat polohu a rychlost jednotlivých motorů, aby mohl správně řídit pohyb manipulátoru.
Snímač polohy je součástí zpětnovazební smyčky servopohonu.
Řídicí systém porovnává požadovanou polohu s aktuální polohou získanou ze snímače. Na základě vzniklé odchylky upravuje řízení motoru.
Tento proces probíhá nepřetržitě a umožňuje přesné řízení pohybu jednotlivých os.
Je nutné rozlišovat mezi polohou hřídele servomotoru a skutečnou polohou mechanické osy robotu.
Mezi motorem a výstupním pohybem osy se obvykle nachází převodovka. Řídicí systém proto musí znát také převodový poměr a mechanické vztahy příslušné osy.
U robotů s víceotáčkovým pohybem navíc samotná informace o úhlu motoru v rozsahu 360° nestačí k určení celkové polohy osy.
Právě proto je důležitá správná kalibrace a znalost referenční polohy jednotlivých os.
Zde se projevuje rozdíl mezi jednotlivými typy snímačů.
U inkrementálního enkodéru se po ztrátě napájení standardně ztratí informace o aktuální poloze, pokud není uložena nebo jinak obnovena.
Absolutní enkodér může po opětovném zapnutí poskytnout aktuální polohu přímo.
Resolver poskytuje absolutní informaci o úhlu v rámci své jedné otáčky po opětovném přivedení budicího signálu. Sám však běžně neuchovává počet dokončených otáček.
To ovšem neznamená, že robot s absolutním snímačem automaticky nepotřebuje kalibraci nebo mastering. Správná poloha robotu závisí také na mechanickém nastavení, převodových poměrech a referenčních datech řídicího systému.
Resolver a enkodér patří mezi základní snímače používané v moderních servopohonech.
Resolver využívá elektromagnetickou indukci a jeho hlavní předností je robustnost a spolehlivost v náročných provozních podmínkách.
Enkodéry nabízejí širší možnosti provedení. Mohou být optické nebo magnetické, inkrementální nebo absolutní a umožňují velmi přesné měření polohy a pohybu.
V průmyslové robotice je správné vyhodnocení polohy jednotlivých os zásadní pro přesnost, opakovatelnost a bezpečný provoz manipulátoru.